Příběh naší pacientky

MŮJ PŘÍBĚH – kterak jsem ke stomii přišla

Po velikonočních svátcích v dubnu 2010 jsem dostala zažívací potíže. Zvracení a nechutenství trvaly čtyři dny a já jsem to připisovala střevní chřipce. V sobotu se vše uklidnilo, ale druhý den vše vypuklo znovu. Přijala jsem nabídku sousedů ,že mě zavezou na pohotovost do Havlíčkova Brodu,aby se vědělo co to je.

V nemocnici mě přijali na infekční oddělení,ale ne na dlouho. Pan primář při vizitě řekl, že to infekční záležitost nebude.Byla jsem vyšetřená ultrazvukem a následně rentgenem břicha. Diagnoza byla jasná- ileus neboli střevní neprůchodnost. Ocitla jsem se na chirurgii a hned jsem byla připravovaná k operaci,protože tento stav jinak řešit nelze. Druhý den jsem se probudila na ARU,šťastná , že to nejhorší mám za sebou. Tato euforie vydržela jenom do vizity,kdy přišel pan doktor,že má pro mě dvě zprávy . Pokusila jsem se žertovat,aby mi nejdřív řekl tu špatnou,abych si tou lepší zlepšila náladu.

Máte rakovinu,řekl pan doktor. Vyšla z levého vaječníku a metastázy pokryly povrch celého střeva. Museli mi vytvořit stomii. Dobrá zpráva pak byla ta,že se jedná o nejméně agresivní typ rakoviny a nejlíp léčitelný. Byla mi doporučena onkologická léčba. V duchu jsem začala obě zprávy vstřebávat. Příčina mé nemoci mě nechala kupodivu klidnou.

Co mi intenzivně běželo hlavou byla stomie. Vynořilo se spousta otázek. Co to obnáší mít stomii? Jak ovlivní můj další život? Jak s ní budu žít? Jak se o ni budu starat? Jo k tomu budu potřebovat? Budu na to stačit? Jak vlastně ta stomie vypadá a nebude bolet?

Během dopoledne za mnou přišla stomická sestřička, která mi stomii ošetřila a nebolelo to.

Po třech dnech jsem byla přeložená na lůžkové chirurgické oddělení. Mým andělíčkem strážníčkem se stala stomická sestřička paní Věra Nováková. S neobyčejnou trpělivostí a obrovskou laskavostí mne den ze dne učila a ukazovala co je třeba udělat a jak na to. Docházelo i k nepříjemným momentům, za které jsem se styděla. Hlavně v noci se stávalo, že se stomický pytlík odlepil a nepříjemný malér byl na světě. Byla jsem z toho nešťastná a značně trpělo mé sebevědomí.Ale jak šly dny, pod vedením paní Novákové, jsem si postupně uvědomovala , co péče o stomii vyžaduje. Malérů ubývalo a já se začala zklidňovat. V myšlenkách jsem začala řešit běžné situace,které nastanou , až budu propuštěná domů. Jako ženskou mě napadlo,že budu muset svému zdravotnímu stavu přizpůsobit oblečení. To co mám ve skříni, asi nebudu moci nosit.Že také asi budu muset upravit moje stravování a hlavně posunout čas oběda a večeře na dřívější dobu. Vůbec se mi nelíbilo říkat tomu kousku střeva na bříšku stomie. To mi bude doma připomínat pořád nemocnici. A tak mně napadlo, že si tu stomii pojmenuji. Je ženského rodu, tak to chce ženské jméno. Ale jaké?? Tři dny mně zaměstnalo hledání vhodného jména. Abych někoho neurazila, nebo se někoho nepříjemně nedotkla, aby v mém širokém okolí takové jméno nebylo. Až jsem na to přišla – Amálka. Letos  desátého dubna začneme s Amálkou osmý rok našeho soužití. Rodina , sousedé a známí si na Amálku zvykli a berou ji jako kus mojí osoby. Nikdy mne nenapadlo se za ní stydět nebo se zlobit. Naopak. Mám ji ráda jsem jí vděčná za to , že mi zachránila život. Žiju sama v malé vesničce nedaleko Havlíčkova Brodu a tak po návratu domů jsem se od začátku musela o všechno okolo sebe starat sama. Syn s rodinou za mnou chodí tak často, jak jen jim to práce dovolí. Mají svůj život , práci a své problémy. Proto nevyžaduji od nich žádnou pozornost a pomoc. Když jsme spolu,  tak jsme rádi. Pobavíme se, zasmějeme se, když je třeba tak si navzájem poradíme.. Vědomí, že jim nejsem na překážku mně těší a dává každodenní energii. S Amálkou jezdím k moři, řídím auto, vyřídím co je třeba a obstarám si co potřebuji.

CHCI VZKÁZAT VŠEM- NEBOJTE SE  STOMIE

SE STOMIÍ ŽIVOT NEKONČÍ. JE TROŠKU JINÝ,ALE HLAVNĚ JE:

 

2 komentáře u „Příběh naší pacientky

  1. Krásně napsaný příběh, rozumná reakce na stomii, přece nám (také mně) zachránila život. Výborný je nápad si stomii pojmenovat, když už s námi pořád žije. Už jsem se s tím nápadem setkal v jednom zahraničním časopise, ale nějak jsem na to zapomněl. Já hovořím o své družce (Radim 1/2016), je mi věrná, ale jméno nemá.
    Pavel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *